Blansko

Podvrší je trochu nezvyklé jméno pro kopec, domorodci tvrdí, že ho zdědil po nedaleké, dávno zaniklé osadě. Mapa kolem něj se místy s přídomkem bývalý skutečně jen hemží, ale rozhledna nahoře na vršku je pokřtěná Veselice po vesnici, kde to životem jen kypí. Dnešní moderní ocelová věž povstala jak bájný Fénix z popela staré dřevěné rozhledny zbořené někdy v polovině minulého století; štíhlejší a urostlejší než její předchůdkyně přidala se k dalším lákavým cílům našich toulek Moravským krasem.

Pláž mezi kolejemi
Vyznavači kultury jednostopých šlapohybů dělí se, jak známo, do dvou základních kategorií, symbolizovaných kreslenými postavičkami Švihala a Kochala. Přívrženci prvního z nich zvládnou dnešní okruh bez problémů za jeden den, kdo si ale chce opravdu vychutnat všechny atrakce na cestě, stráví tu celý víkend a určitě se nebude ani chvíli nudit. Pod zástavou Kochala jsme se do Moravského krasu vydali také my a v jeho duchu si první lahůdku dopřáli hned na nádraží v Blansku, kde nás po vystoupení z vlaku zlákal ke koupeli starý zatopený lom. Pláž je tu trochu nezvyklá, pražce mezi kolejemi jsou vyložené betonovými panely, a tak je tady slunění dost natvrdo, navíc se musíte občas zvednout a udělat místo vesele vytrubujícímu vláčku, který ale po téhle vedlejší koleji naštěstí neprojíždí moc často.

Vzhůru na Podvrší
Klasická cyklotrasa do Moravského krasu se z Blanska kroutí údolím Punkvy ke Skalnímu mlýnu, my zvolili podstatně strmější nástup, užívajíce si střídavě dobrodiní asfaltu i romantiku lesních cest. Než jsme se přes Žižlavice a Těchlov vyškrábali na téměř šestisetmetrové Podvrší, vystřídali jsme skoro celý barevný repertoár turistického značení, zelená nás vyvedla z města, žlutá a posléze modrá pomohly najít první cíl, rozhlednu Veselici, kde nás na ocelovém schodišti přešla všechna legrace. Mají tu těch schůdků 168, vynaložená námaha ale nebyla marná, nahoře jsme si prohlédli hezký kousek Moravy – od Drahanské vrchoviny na severu až po Pálavu daleko na jihu. Pod námi se v husté zeleni skrývala zřícenina Blanseku, biskupského hradu založeného na strmém ostrohu nad Pustým žlebem přímo proti Macoše, pro pěší odtud snadno dosažitelné, na kolech nás k ní ale čekalo ještě hezkých pár kilometrů.

První a druhé propadání
Tajemná říčka Punkva vzniká hluboko v útrobách Amatérské jeskyně soutokem Sloupského potoka a Bílé vody, který ale zatím nikdo neviděl, na našem putování jsme se tedy aspoň vydali do míst, kde oba přítoky mizí v podzemí. První nás čekalo propadání Sloupského potoka ztrácejícího se u stejnojmenné jeskyně; kdo jede pod vlajkou Kochala, neměl by si nechat ujít ani její prohlídku. Ve dvou podzemních patrech tu nahlédnete do nitra bezedných propastí, okouzlí vás fantastická krápníková výzdoba a na závěr v proslulém archeologickém nalezišti jeskyně Kůlny navštívíte pravěké sídliště neandertálského člověka. K druhému propadání, Bílé vodě, se musí hezky přes kopec, do pár kilometrů vzdáleného Holštejna. Odměna za vynaloženou námahu je víc než bohatá, krátká odbočka do terénu nás po červené značce dovedla nejen k místu, kde zurčící voda postupně mizí mezi balvany ve skále, ale i k jeskyni Lidomorna a ke zřícenině gotického hradu na vápencovém ostrohu nad ní.

Od jeskyně k jeskyni
V sousedním Ostrově jsme natrefili jeskyni Balcarku lákající k návštěvě labyrintem chodeb spojujících unikátní kruhové propasti Rotundy a samozřejmě skvostnou krápníkovou výzdobou; hodinová prohlídka je navíc doplněna expozicí muzea lovců sobů, kteří se tu usadili ve starší době kamenné. Divokým kaňonem Suchého žlebu jsme pod Čertovým mostem projeli ke Kateřinské jeskyni, jejíž hlavní dóm je pro běžného smrtelníka největší zpřístupněnou podzemní prostorou u nás, velikostí i akustikou konkurující leckteré gotické katedrále, však se tu také čas od času koncertuje. Prohlídka je půlhodinová a po ní může přijít na řadu oběd, Skalní mlýn s restaurací je hned za rohem, je v něm ale trochu rušno, lze zvolit útulnější prostředí zahrádky u Hotelu Broušek, kterému místní labužníci přidávají háček i nad r. Předtím nás ale ještě čekal celý Pustý žleb s největší zdejší atrakcí, Punkevní jeskyní a propastí Macochou.

Vláček, lodičky a lanovka
Úzká silnička se kroutí divokou soutěskou proti proudu Punkvy až k místu, kde se tajemná říčka noří ze skalních útrob po své dlouhé podzemní pouti. Stoupání tu není nikterak náročné a ke vchodu do Punkevních jeskyní je to jen pár kilometrů. Přesto tu zhýčkané turisty vozí autovlakem, v jeskyních na lodičkách a k vyhlídce do Macochy lanovkou, přičemž za obzvlášť náročnými návštěvníky jsme tu viděli v lehkém předklonu poklusávat úslužného číšníka balancujícího tácem panáčků na ruce. Zájem je obrovský, a tak na hodinovou prohlídku jeskyní, kde se kromě plavby po Punkvě podíváte i na samotné dno Macochy, je dobré se objednat předem. Za jeskyní a odbočkou k Macoše jsme už měli Pustý důl víceméně sami pro sebe, v klidu jsme si tu vychutnávali romantiku divočiny a zvědavě nakukovali do všech děr a puklin ve vysokých skalních stěnách kolem nás. Při obědě u Brouška jsme měli opět na dohled Sloupskou jeskyni, místo k ní jsme se ale otočili do kopců a postupně nabírali výšku, až jsme se znenáhla ocitli u horní lávky Macochy, jen z opačné strany než ti, co se nechali vyvézt lanovkou či přišli pěšky kolem dolního můstku. Na ten jsme se zašli podívat i my, je to jen pár schodů dolů a pohled do útrob proslulé propasti si odtud vychutnáte nejlépe. Před zpřístupněním Punkevní jeskyně vedl z můstku na dno propasti 80 metrů dlouhý železný žebřík, ten usnadnil nejen průzkum podzemního toku Punkvy profesoru Absolonovi, ale i práci řemeslníkům prazvláštní profese, vynašečům sebevrahů z Macochy.

Rudice a mnohá jejich propadání
Jedovnice je pro Švihaly jen krátkou epizodou, zato pro Kochaly ideálním místem noclehu, kromě posezení u chutné večeře se tu nabízí za horkých letních dnů i pohodová relaxace u rybníka Olšovce. Jen kousek odtud jsou Rudice, kde mizí v hlubinách Jedovnický potok, aby se po dvanácti kilometrech podzemního putování opět vynořil na povrchu u Býčí skály. Historii objevování i popis jeskynního systému jsme si druhý den našeho putování poslechli v muzeu Větrný mlýn z 19. století, včetně informace o dalších zdejších propadáních. Jedno se nachází pod podlahou hostince a patří mezi jeskyňáři k nejoblíbenějším, druhé je jen o kousek dál, kde se do podzemí v roce 2010 propadl kanál v Tumperské ulici, čímž vznikla nejhlubší suchá propast u nás. Na kolech jsme podzemní část potoka překonali poněkud delší trasou po povrchu, naštěstí většinou z kopce. U vývěru jsme měli neuvěřitelné štěstí, jeskyně Býčí skála je běžně nepřístupná, leč my se k ní trefili přesně ten jeden den v roce, kdy se v doprovodu jeskyňářů může dovnitř. Podívali jsme se tak do útrob hory, prošli se podzemím pár kilometrů proti proudu Jedovnického potoka a poslechli si dobrodružné vyprávění o postupném prorážení průchodu z Rudic až k Býčí skále, započatém léta páně 1802 a dokončeném na sklonku éry reálného socialismu, za tu dobu stačil dřevěný žebřík, zapomenutý kdysi jeskyňáři u Sintrové kašny, dočista zkamenět.

Další rozhledna na závěr
Aby ani druhý den toulek Moravským krasem nezůstal bez pořádného výšlapu, přidali jsme do programu Alexandrovu rozhlednu nad Adamovem, před třemi lety opravenou a hlavně nastavenou nad koruny stromů. Najít ji nebylo zdaleka tak jednoduché, jak jsme si původně představovali, rekonstrukci zřejmě následovalo důsledné přeznačení všech turistických tras v okolí probíhající tak, že na všech rozcestích visely zároveň staré i nové směrovky, ukazující při stejných barvách do různých světových stran. Museli jsme se spolehnout na mapu i zděděné instinkty starých kočovníků a rozhlednu pojmenovanou po císařském radovi Alexandru Suchánkovi, předsedovi brněnské sekce Rakouského turistického klubu, si najít bez pomoci značek Klubu turistů českých. Nakonec jsme hledání zvládli bez problémů a ještě se cestou zastavili u jeskyně Výpustek zdevastované postupně lomaři a armádou německou i českou, v časech studené války tu dokonce vznikl protiatomový kryt a přísně tajné velitelské stanoviště. Přes táhlý zalesněný hřeben jsme pak došplhali k rozhledně, ještě jednou se pokochali nekonečným oceánem lesů kolem nás, s ostrovem Adamova dole v údolí Svitavy a prvními brněnskými paneláky na jižním obzoru. Sjezd lesní pěšinou byl technicky trochu náročnější, ale byla to nejkratší cesta do Adamova. Lze samozřejmě skončit už na adamovském nádraží, doporučujeme ale ještě přidat Josefovské údolí s nejstarší dochovanou dřevouhelnou železářskou pecí ve střední Evropě a celý okruh pak uzavřít zase v Blansku.

Text a foto: Vladimír Pustina