Dobrošov

Výchozím bodem našeho okruhu na Dobrošov se stalo jaroměřské nádraží, kde první nebezpečí prodlevy číhalo hned po vystoupení z vlaku. Starou nepoužívanou výtopnu proměnili fandové nostalgických časů v železniční muzeum, v němž není problém strávit mezi množstvím exponátů třeba celý den, kromě osmi parních lokomotiv tu mají například starou zubačku z Kořenova, mašinu na baterky či slavnou inspektorskou drezínu v podobě auta na kolejích. Za návštěvu určitě stojí i staré centrum Jaroměře na ostrohu obtékaném Labem, kam jsme nakoukli odzadu krátkou odbočkou z Labské stezky, která vede podél řeky k soutoku s Úpou a zase zpátky do města. Stejná trasa nás pak kolem Jaroměřského rybníka ještě vyvedla do polí, kde jsme Labe opustili a vedlejšími silničkami a polními cestami se probíjeli na východ. Vyhnuli jsme se tak nebezpečné hlavní silnici plné kamionů řítících se do Polska, minuli Českou Skalici a pěkně z kopečka zadem proklouzli do Ratibořic. Krátká odbočka ukázala, že babiččin celodenní výlet s dětmi ze Starého bělidla k paní kněžně na zámek je ani ne kilometrová procházka, tenkrát ovšem platila pro turistiku jiná měřítka než dnes. I k Viktorčinu splavu na Úpě je to jen pár kroků, cestou jsme si ještě prohlédli sousední mlýn a známé umírněně kubistické sousoší profesora Gutfreunda.

Od Úpy k Metuji
Přejet k dalšímu významnému přítoku Labe samozřejmě znamenalo další šplhání do kopců, náchodský zámek jsme tak nespatřili poprvé vysoko nad sebou, jak je to na všech pohlednicích, nýbrž netradičně odzadu, úzkou silničkou jsme k zámecké bráně přijeli hezky po rovině přes Švédské šance. Z vyhlídkové terasy jsme si prohlédli celé město pod sebou a za ním náš cíl, přímo naproti se do nízko letících mraků zvedal masiv Dobrošova. V zámku samotném nabízejí tři prohlídkové okruhy, součástí je i výstup na věž, další atrakce čekala pro změnu v bývalém hradním příkopu. Pár serpentin nás kolem chátrajících opuštěných textilek přivedlo na náměstí chlubící se hned dvěma radnicemi – starou barokní a mladou novorenesanční. Kostel uprostřed je náhražka za vyhořelou původní gotickou stavbu, i ten už ale pamatuje téměř půl tisíciletí. Město je dobře známé z knížek pana Škvoreckého, který utekl před ruskými tanky do Kanady, na Karlově náměstí zas ukazují v dlažbě podkovu ztracenou koněm zimního krále Fridricha Falckého při jeho útěku z Čech po bělohorské bitvě, v poletujících sněhových vločkách spěchali jsme v jeho stopách i my směrem k Dobrošovu, pro nás to ale nebyl útěk, nýbrž zteč vzpurné hory.

Jedna pevnost za druhou
Před vlastním útokem jsme si dopřáli malou nostalgickou odbočku proti proudu Metuje, k totálně zničeným Lázním Běloves na úpatí Dobrošova, založeným v roce 1818 a zlikvidovaným před patnácti lety. Město nedávno obnovilo alespoň prameník přímo na břehu řeky, po letech tu můžete znovu ochutnat proslulou minerálku Idu, téměř povinné pitivo snad všech kojenců v normalizačních časech, za skutečnými lázeňskými radovánkami ale musíte popojet ještě pár kilometrů k polským sousedům do kvetoucí Kudowy Zdróje. Příjemně osvěženi hnali jsme se radostně vzhůru do Ameriky, osady těsně pod vrcholem Dobrošova. Silničku končící za posledním stavením vystřídala polní cesta, to už byl cíl na dohled, napravo turistická chata, nalevo první z bunkrů a přímo před námi rozsochatý rozcestník, vrchol Dobrošova je hezky rozlehlý a posetý pevnostmi na všech stranách. Jednotný recept neexistuje, ale je tu naučná stezka a většinu objektů těžkého opevnění na ní bez problémů na kole objedete. Při prohlídce pevnosti Zelený vás průvodce provede podzemím až do sousedního srubu Můstek, přístupná je i Březinka a Lom, přes prázdniny každý den, jinak od jara do podzimu o sobotách, a občas i o nedělích.

Další Jurkovičova perla
Po obhlídce všech součástí železobetonové pevnostní linie, která by možná byla nedobytná nepadnout do rukou nepřítele zradou ještě před dokončením, jsme potřebovali trochu potěšit a osvěžit jak oči, tak duše. K tomu se dobře hodí Jiráskova turistická chata s rozhlednou, před pár lety jednohlasně zvolená za nejhezčí v celém Královéhradeckém kraji. Však je také i s chatou dílem známého architekta Dušana Jurkoviče, podle jehož plánů byla na vrcholu Dobrošova postavena na místě nevyhovující malé útulny v roce 1923. Ničím nestíněný rozhled z ochozu nízké věže je úžasný – celé Krkonoše a Orlické hory, skalní města a stolové hory protější polské Hejšoviny, titěrný Náchod a za ním celé Polabí začínající modrou lagunou Rozkoše. Nevěděli jsme, kam koukat dřív, a vůbec se nám nechtělo dolů, i když nás tam lákalo příjemné posezení a občerstvení v nové restauraci. Celá chata musela být nákladně rekonstruována poté, co ji totálně zdevastovanou Klub českých turistů pracně získal zpět z péče pracujícího lidu.

Vyhoštění z ráje
Jiráskova chata není jediným Jurkovičovým dílem ve zdejším kraji, na oběd jsme spěchali do výletní restaurace, která podle architektových plánů vznikla přestavbou mlýna Pekelce v hluboce zaříznutém údolí potoka Olešenky, který se jen kousek odtud vlévá do Metuje. I když přímo za mlýnem potkáte vodníka, hemží se to tu jinak samými čerty, nejen venku, ale i přímo v lokále, není divu, že se celé rokli neřekne jinak než Peklo. Připadali jsme si jak Adam s Evou krátce po incidentu s jablkem, z rajských výšin na vrcholu Dobrošova jsme byli našup v Pekle, jen se za námi zaprášilo, pár zatáček úzké silničky, a už se všude kolem nás napřahovaly vidle a chrastily řetězy. Po prvním leknutí bylo bližším ohledáním zjištěno, že čerti jsou sice velcí, ale dřevění, a uvnitř chaty jsme byli místo do vřících kotlů posazeni na pohodlné lavice, zatímco z pekelné kuchyně místo škvířících se hříšných dušiček příjemně voněly připravované chutné krmě.

Návrat krajem Rozkoše
Z Pekla se dá uniknout proti proudu Metuje až zpátky do Náchoda, my zvolili opačný směr, kde úzká silnička v romantickém údolí věrně kopírovala každý říční zákrut až k Novému Městu. Tady jsme potřetí narazili na stopy Dušana Jurkoviče – přestavba zdejšího barokního zámku do dnešní podoby je jeho dílem. Náměstí před ním dokresluje fronta cenných renesančních domů s podloubími a zdobnými štíty, celému komplexu dominuje válcová věž Máselnice a vší tou nádherou se tiše kochá zamyšlený Bedřich Smetana doprovázený houfem stejně kamenných Braunových skřetů a trpaslíků. Z historie jsme se rychle vrátili do současnosti, další zastávka byla na hrázi Rozkoše, největší vodní plochy východních Čech, naplněné vodou z Úpy a okolních potoků začátkem sedmdesátých let. Regulací průtoku brání přehrada povodním na Labi, rozkoš pak přináší nejen rybářům a rekreantům, ale i tažným ptákům, kteří tu rádi relaxují a nabírají síly k dalšímu letu. Poslední zastávkou putování byl Josefov, unikátní pevnostní město vybudované císařem Josefem II. na břehu Metuje. I tady se můžete vydat na pěší prohlídku podzemních prostor, zatímco vysoké cihlové šance se dají v pohodě objet na kole. Obrovská barokní pevnost nikdy nesloužila svému účelu, to má vlastně společné se svými mladšími betonovými kolegyněmi z Dobrošova, jako mnoho jiných investic do vojenských zakázek se i tahle ukázala trochu přehnaná a zbytečná. Zpátky do Jaroměře je to odtud jen kousek přes řeku, ze dvou mostů jsme si vybrali ten starší, svou prorezlou příhradovou konstrukcí sice nebudící mnoho důvěry, leč klenoucí se přímo nad soutokem Labe a Metuje, čímž se náš okruh hezky uzavřel.

Text a foto: Vladimír Pustina