České Švýcarsko

Tak jsem využil krásných březnových dní a vyrazil odpoledním vlakem na třídenní výlet. Nejprve skrz Děčín, pryč z města a někde v lese přespat. Druhý den co nejrychleji do klidu a tajemna údolí a kopců národního parku České Švýcarsko, tedy do první jiné končiny. Co bude dál, se uvidí.

Švýcarská tlačenka
Počasí mi přálo, přes den bylo na nebi modro a slunce zářilo nejen v duši. Ovšem noci teplotou odpovídaly datu v kalendáři. Až ráno jsem pouze díky dobrému péřáku zjistil, že jsem spal nejen pod širákem, ale i pod jinovatkou. Voda v lahvi zamrzla jen částečně, čaj ale hřál o to více. Cestou jsem se vyhýbal hlavním tahům (Děčín–Liberec), které jsou kvůli autům opravdu vydatné, ale naštěstí končiny jsou dostatečně protkány řadou klidných silniček a značených cyklotras, které vedou po dobrých lesních cestách. Chce si jen dát pozor na ryze pěší turistické cesty. Hlavně na území Českého Švýcarska často vedou i po skalách. Rovněž bylo jasné, že dojde na kopce, ale i sjezdy, a nemýlil jsem se. Ostatně co chcete od Švýcarska, byť českého. Třeba dopravit naložené kolo z Jetřichovic k rozcestí u chaty Na Tokáni znamenalo asi čtyři kilometry tlačení v nepříjemném předklonu, k témuž docházelo i jinde. To je však potřebná daň za parádní sjezd do Kyjova, který je předehrou k cyklistické lahůdce, jízdě osvědčeným Kyjovským údolím a od Turistického mostu pak ještě větší romantika proti Vlčímu potoku. České Švýcarsko je vskutku zemí pro sebe. Na celém území jen skály, rokle, vyhlídky, žádná vesnice, ty jsou jen po obvodu převážně nepřístupného území národního parku. Ale projet tudy lze, já využil cyklotras č. 3032 a 3033. Atmosféra předjaří úžasná, nikde nikdo, ale v létě se to tady turisty docela hemží.

Cesta Divokým severem
Jakmile jsem vyjel z Brtníků, byl přede mnou druhý jiný kraj. Skončilo Švýcarsko a nastoupilo ryzí české pohraničí. Okolí Šluknova, které bývá nazýváno jako Divoký sever. Budiž, ke mně byl milostiv, ačkoliv jsem se zde pohyboval v pro turisty poněkud netypickém období, přece jen byla polovina března. Informační centra uzavřena, prý až od dubna… Jiných putujících jsem nepotkal, on byl vůbec problém přes všední den potkat i místní. Pokud nebyli schováni doma, byli v práci. Jezdí se do Německa, hlavně pak do nových areálů firem s nečeskými jmény. Dřívější slávu zdejších textilek nejčastěji připomínají opuštěné, chátrající budovy. V obci Brtníky, která tvoří severní bránu do NP České Švýcarsko, ještě stojí zbytky textilky. Chtěl jsem se na osud tohoto objektu někoho zeptat, kde jinde než v obchodě. Bohužel nic, obsluha byla z jihovýchodní Asie. Až na konci obce sekal muž dřevo, evidentně česky. Ale ani u něj jsem nepochodil, byl „náplava“. A tak jsem se začal v duchu ptát – kde jsou pamětníci?

Vztyčený prst
Bylo odpoledne, světlo zlátlo a já vjížděl do nejsevernějšího města ČR, do Šluknova (Schluckenau), ale to nebyl můj cíl, já mířil ještě dále na ten krutý sever. Mimochodem, nejsevernější bod ČR je o kousek víc na západ, u Bukové hory (512 m n. m.), a podél hranice tam vede žlutá značka KČT. Fukovský výběžek vskutku připomíná prst, nebo co, vztyčený do cizího území. V nejužším místě měří asi 450 metrů, na délku necelých 2,7 km. Podívejte se na mapu a vyberte si sami, zda jde o ukazováček, nebo prostředníček, případně o jiný útvar. Prst kárající, varující či dehonestující. Nejen tvarem je Fukov téma sám o sobě. Původně zcela soběstačná obec se školou, několika restauracemi, Sokolem, nejrůznějšími obchody, ale především se 143 domy a 800 obyvateli. V současnosti je Fukov nejen liduprázdným územím, on je prázdný všeho, ale s pohnutou historií. Vznik Fukova není doložen, první písemná zmínka je až z r. 1410, ale již ve velmi starých mapách toto území tvořilo onen provokativní výběžek. Byly i snahy o jeho přičlenění k Německu, ale ani v roce 1848 ani 1919 to přes referendum neprošlo. Ale k doposud poklidné obci, kde Češi s Němci žili po staletí pospolu v míru, se začala blížit, přesněji plížit pohroma. V roce 1938, dne 6. října v deset hodin dopoledne Fukovem projíždí hnědá nákaza v nejvyšší podobě Adolfa Hitlera. Oba mostky, které musel překonat, stojí dodnes. Měl jsem podivný pocit po nich přejít. Pod jedním vede nejsevernější železniční trať u nás, pod druhým si klidně protéká rodící se řeka Spréva, která si Čech užívá na celých asi 1500 metrech. Symbolicky jsem si v ní musel alespoň umýt ruce. Po skončení války se pro Fukov jeho umístění stalo fatálním, ani po konci bojů nenastal klid. Nejprve se zde usadily polské bojové jednotky, které se díky palírně v sousedním Oppachu zdárně opíjely a hlídat je museli nejen čeští celníci, ale i němečtí muži. V roce 1946 následuje odsun, o rok později je zde již 103 neobydlených domů. Opuštěná stavení byla demolována a zbytek zbytku byl 23. 9. 1960 vyhozen do vzduchu. Ač nechtěly, proletěly se povětřím kameny kostela a školy.

Bylo, je, bude nebude
Dnes je Fukov jen vzpomínkou, ale spíše mementem, tedy prstem varujícím. Lidé se sem však vracejí. Je symbolicky opravena vodárna, jediná zachovaná stavba, ovšem bez vodovodu, čistí se hřbitov. Pod mostem jezdí moderní soupravy DB. Spréva klidně teče dále k Berlínu. Vracím se zpět tím podivným územím. Byl zde čilý život, nyní jen pole a vzpomínky… Tak raději jedu dále. Zpět přes Šluknov a rovnou na jih. Opouštím tento kraj, který je opravdu na kraji, ale má jednu výhodu, sousedí s bohatším Německem, kam se dá dojíždět za prací nebo naopak nabízet svoje schopnosti a um. Mohlo by být ještě hůře, ale to snad již bylo.

Poslední hranice
Noc pod Šluknovem byla bez jinovatky, skoro, jen mne rušilo houkání sov a má představivost z prožitého. A to jsem ještě nebyl ani v Rumburku, proslaveném vzpourou, či ve Varnsdorfu, kde se dělávaly skvělé krajky. Vše se nedalo za tři dny stihnout. Přede mnou byla Krásná Lípa, milá paní na nádraží mi prozradila, kde ráda jezdí, tak jsem si nechal ujet žraloka, tedy moderní vlak RegioShark, jinak motorovou jednotku 844, kam se pohodlně nastupuje s kolem, a vydal se dále. A zase tlačenka, tentokrát podél vodní nádrže Chřibská k červené značce, kde jsem narazil na další atribut pohraničí, na linii bunkrů řopíků. Stály velmi tiše a zapomenutě, jako další memento tohoto jiného kraje, který vlastně měl být původně v bojích oddělen od zbytku republiky.

A jede se z kopce
Jakmile jsem se rozloučil s řopíky, tvořícími neoficiální jižní hranici Šluknovského výběžku, nastala pro mne cyklistická pohoda, protože jsem se vlastně již jen vezl z kopce. Nejprve po proudu Kamenice přes obec Mlýny až do České Kamenice, za kterou jsem projel další památku dokreslující celý můj výlet. Kousek za městem byl totiž koncentrační tábor Rabštejn a nacistické podzemní továrny. Pak jsem se přehoupnul k Bystré a Ploučnici a po pohodlné cyklotrase č. 15 do Děčína.

Text a foto: Jiří Juřík