Jeseníky – Praděd

Jako u všech bájí a pohádek bylo nakonec vysvětlení zcela prozaické, ale první pohled na létající talíř zaparkovaný před umělou skalní slují přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně byl omračující, k dokonalosti chybělo jen pár zelených mužíčků; leč poté, co jsme vzdušné cyklohelmy vyměnili při exkurzi do nitra hory za oranžové přilby moderních permoníků, zažívali jsme sami na sobě pocity blízké setkáním třetího druhu.

Umělý vodopád v dřevěných lázních
Rychlý přejezd Jeseníků přes Ovčárnu je i s výšlapem na sousední Mravenečník snadno realizovatelný za den, kopec je to sice náramný, ale z Vrbna do Desné, čili od vlaku k vlaku, je to necelých sedmdesát kilometrů, trasa však nabízí tolik atrakcí, že jsme tu nakonec vydrželi celé dva dny. Začínali jsme na soutoku Bílé, Střední a Černé Opavy ve Vrbně pod Pradědem, někdejší hornické osadě u bohatých nalezišť zlata, kterou ale poznamenal pozdější čilý průmyslový rozvoj, provázený panelovou výstavbou; z památek tu tak zůstal jen empírový kostel a barokní zámek, přestavěný na penzion. Městečko jsme opouštěli kolem kempu a o něco výše položené přívětivé restaurace, v sezoně praskající pod náporem cyklistů ve švech, stoupání bylo zatím přívětivé a cesta ve společnosti vesele bublající Bílé Opavy rychle ubíhala. První zastávka v Karlově Studánce bohatě vyvážila hrůzný architektonický zážitek z Vrbna, oblíbené lázně se honosí stylovými, vesměs dřevěnými budovami a pavilony, ze stejného materiálu je i kaple svatého Huberta a socha Praděda před místním infocentrem. Naopak samý balvan je to v geologické expozici v lázeňském parku, po kamenech padá i umělý vodopád na začátku pěší stezky úžasným kaňonem Bílé Opavy. Pokud si budete někdy dopřávat v Karlově Studánce delší pobyt, nezapomeňte si ji proběhnout, končí na Ovčárně a zpátky vás odveze autobus.

Z Hvězdy na Petrovy kameny
Na kolech se jede na Ovčárnu vlastně souběžně s kaňonem, jen o něco výše, stoupání ze sedla Hvězda už dá trochu zabrat, je znát, že se blížíte k nejvyšší hoře Moravy. Silnice není z nejširších, a tak je tu pro auta a autobusovou linku střídavý jednosměrný provoz, na kolech tak musíte počítat s tím, že každou půl hodinu se za vámi, či proti vám vynoří z některé zatáčky vlna někdy dost bezohledně se řítících aut, naštěstí jich nebývá mnoho. Na Ovčárně býval seník, pak salaš, sloužící lázeňským hostům, dnes je tu horský hotel a známé lyžařské středisko. Pár kroků od silnice je to na Petrovy kameny, mohutné skalisko z břidlice a ruly, oblíbené tábořiště čarodějek, které se sem létaly veselit a smilnit s čerty, jak vyšlo najevo při vykonstruovaných procesech na sklonku 17. století. Celou hrůznou historii lidské zášti, zvůle a hamižnosti popsal v knize Kladivo na čarodějnice Václav Kaplický, podobnost s tragickými padesátými léty minulého století u nás vedla i k natočení stejnojmenného filmu. Z Ovčárny už je na dohled vrchol Pradědu, nejvyšší hory Moravy a nejvyššího místa, kam u nás smíte vyjet na kole, třetím superlativem je špička vysílače dosahující výš než Sněžka, je tedy nejvyšším pevným bodem v celé naší zemi. Výhled byl náramný, přálo nám štěstí, modré nebe, sluníčko a vítr v zádech, a tak nekonečnou zatáčku, táhnoucí se z Ovčárny až na Praděd, jsme zvládli sice s funěním, ale s radostí v duši.

Znovu nejvýš na Moravě
Hraniční kámen z roku 1721 nám těsně pod vrcholem prozradil, že jsme na hranicích panství velkolosinského, řádu německých rytířů a vratislavského biskupství; když jsme o kousek dál objížděli vysílač, otevřel se postupně výhled na Krkonoše, Beskydy a posléze i na Vysoké Tatry. Lepší viditelnost jsme si nemohli přát, vrcholový přípitek u dalšího dřevěného Praděda nemohla zkalit ani varovná cedule, že jsme zde ohroženi červencovým ledem padajícím z vysílače. Byli jsme 1421 metrů nad mořem, na hoře, jež kdysi slula Altvater, to na ní ještě stávala kamenná rozhledna Habsburg, ta se ovšem v kolektivní péči českého pracujícího lidu na konci padesátých let zřítila. Posléze byla nahrazena klasicky monstrózním vysílačem, s restaurací a vyhlídkovou plošinou, vzhledem k totální holohlavosti našeho Praděda trochu zbytečnou. Restauraci jsme si také odpustili, těšili jsme se na Švýcárnu, někdejší salaš postavenou knížetem Lichtensteinem na místě ovčáky opuštěného Česnekového domu pod vrcholem Malého Děda. Prvním salašníkem tu byl skutečný Švýcar, Johan Aegerter, poskytoval i nouzové přístřeší a jednoduché občerstvení turistům, po něm pojmenovaná Švýcárna se tak vlastně stala první turistickou chatou u nás. Dnešní podoba chaty je z padesátých let, díky samoobslužnému provozu se tu vyhládlí poutníci rychle nasytí a mohou pokračovat některou z mnoha pěších tras. Pro cyklisty přibyvší z Pradědu je odtud cesta jen jedna, trochu drsný sjezd na rozcestí u Petrovky, kde si můžete vybrat, zda na Červenohorské sedlo a pak silnicí, či dál lesní cestou až do údolí Divoké Desné. Ve sjezdu jsme tu často zastavovali, otvíraly se výhledy na masiv Mravenečníku proti nám, i dolů do rokle, prohlédnout jsme si tak mohli oba naše další cíle, horní i dolní jezero přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.

Mezihra v Loučné nad Desnou
K masivu Mravenečníku patří několik hezky seřazených vršků, oddělených jen mělkými sedly. Nejvyššímu kopci, dosahujícímu na 1350 metrů nadmořské výšky, uřízli před koncem minulého století špičku a vybudovali tu horní nádrž přečerpávací elektrárny, podle zaříznuté hory pak dostal celý komplex jméno Dlouhé Stráně. Nahoru vede pohodlná silnice, okruh kolem jezera nabízí úžasné výhledy, ale znamená to znovu nabrat výšku ztracenou sjezdem k Desné, v jednom dnu s Pradědem by to znamenalo vzdát se návštěvy v samotné elektrárně u dolní nádrže, už jen proto, že na exkurzi je třeba se objednat v infocentru v Koutech nad Desnou. Vstupenky na další den jsme stihli jen o fous, otevřeno tu mají pouze do tří, za lávkou přes Desnou jsme si pak ještě prohlédli malý skanzen výroby dřevěného uhlí. Na nocleh jsme zaparkovali v sousední Loučné, kde nám bylo dovoleno postavit stany na louce u penzionu, s hygienickým zázemím uvnitř. Druhý den jsme vyrazili znovu do kopců podél Desné, napohled pokojná a spořádaná říčka před pár lety prokázala, že přívlastkem Divoká se honosí zcela po právu, velká voda tehdy spláchla i koleje lokálky, podle kterých jsme šlapali. Na obnovu si pak dráha musela dlouhá léta počkat, než se jí ujal soukromý dopravce. V Koutech koleje končí a o něco dál jsme opustili i silnici pokračující na Červenohorské sedlo, hluboko zaříznutým údolím Desné jsme se pomalu blížili k prvnímu cíli.

Hnízdo ufounů a jezero bez vody
Dlouhé Stráně se chlubí největším spádem na vodní elektrárnu i největším instalovaným výkonem u nás, v evropském měřítku i největší reverzní vodní turbínou. Její vysloužilé oběžné kolo tu mají vystavené na kamenném podstavci hned za bránou, vzhledem i velikostí si v ničem nezadá se slušným létajícím talířem střední tonáže, předčí ho snad jen ty, co se před lety usadily na polské straně Sněžky. Kromě velína a administrativní budovy je celé soustrojí elektrárny umístěno hluboko ve skále, vyfasovali jsme helmy a dlouhým tunelem vyrazili na prohlídku. Ta byla o hodně podrobnější, než bývá obvyklé, díky odstávce pro opravu horní nádrže jsme mohli nahlédnout i do útrob soustrojí za běžného provozu nepřístupných, tím se ovšem naše návštěva trochu protáhla a do sedel jsme znovu vyskočili o polednách. Strava byla z vlastních zásob, do Koutů se nikdo vracet nechtěl, všichni jsme se už těšili znovu do kopců. Na hrázi dolní přehrady byla jen malá zastávka, kratičký oddech před samotným výšlapem, kličkující silnice nás pak nechala poprvé vydechnout až na samotném vrcholu. I tady se nám otevřela úplně jiná scenérie než běžným návštěvníkům, místo do dáli se táhnoucí modré hladiny jezera tu byl prázdný betonový bazén neuvěřitelných rozměrů, trochu připomínající velodrom, ovšem tak pro cyklisty zvíci obra Koloděje; na dně se zas hemžili lidští mravenečkové s titěrnými jeřáby, bagry a náklaďáky, všechno tu mělo nějak divně posunutá měřítka. Panoramata ovšem byla úžasná, všemu vévodil pohled na Praděd, oddělený od nás hlubokou propastí, jen málokde si člověk připadá proti horám tak titěrný jako tady. Silnice kolem celé nádrže je v absolutní rovině, za bezvětří tu kolo jede prakticky samo, kroužíte kolem bazénu a kocháte se a kocháte…

Stezka čarodějnic na závěr
Místo uříznutého vrcholu navršili stavitelé nádrže falešnou náhražku hned vedle, i ta zůstala pořád nejvyšším bodem celého masivu Mravenečníku. Naposled jsme se odtud rozhlédli a vyrazili na cestu zpátky. Tým se rozdělil na dvě části. První preferovala přímý sjezd do Loučné, s dalšími výhledy od větrných elektráren v sedle Medvědí hory, labužníci druhé party sjeli kolem Čertovy skály do Vernířovic, odkud pocházela první oběť proslulých čarodějnických procesů. Poblíž barokního kostela svatého Matouše je tu připomíná památník, stejně tak jako název Čarodějnické cyklotrasy, kterou jsme se i my vrátili ještě přes jeden vršek zpátky do Loučné.

text Vladimír Pustina foto
autor a Slávka Chrpová