Jindřichohradecko, Jihlavsko

Výhled do kraje je z Javořice značně omezen, na samotné špici zahřeje duši jen pocit z dobře vykonané práce, ale pro zážitky se musí trochu drncavou pěšinou na jižní svah, k hezky na sebe navršeným plackám Míchovy skály. To je možná i důvod, proč se daleko větší oblibě těší mezi turisty Devět skal, jež soutěž o nejvyšší metu Vysočiny prohrály nejen rozdílem jednoho metru výškového, ale i polohou, Javořice do nově vzniklého Kraje Vysočina pronikla vskutku jen o prsa.

Trocha kopců pro zahřátí
Pomníček dodnes připomíná místo, kde u Kaprounu vyhodili z vlaku největšího českého génia Járu Cimrmana, my, ač žádní géniové nejsme, vydrželi jsme ve vagónku jindřichohradecké úzkorozchodky až do Hůrek, které se na pár dní staly naší základnou pro toulky nejen Českou Kanadou, ale i k dobrodružným výpadům z Jihočeského kraje do kopců sousední Vysočiny. Novobystřická vrchovina se tu hezky prolíná s Jihlavskými vrchy, v praxi to pro nás znamenalo malý příděl kopců navíc, cestou na nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny jsme jen těsně minuli Vysoký kámen, o sto metrů menší výškou vévodící zdejšímu kraji. Do hor jsme se šplhali zpočátku souběžně s kolejemi úzkorozchodky, v Kaprounu jsme si tak mohli dopřát krátkou odbočku k Cimrmanovu pomníku. U Kunžaku, do kterého jsme už sjížděli po překonání nejvyššího bodu první fáze expedice, se naše trasy oddělily, zatímco lokálka se proplétá mezi Ratmírovským a Krvavým rybníkem, nás vedla silnice po hrázích Hejtmana a Komorníka do Strmilova. Nenápadná obec uprostřed rybníků to před pár lety dotáhla na město pyšnící se rozlehlým náměstím a ukázkami snad všech slohů, na které si vzpomenete, jeden kostel empírový, druhý románský, ovšem renesančně upraven, k tomu barokní fara a gotická boží muka.

Poslední výspa civilizace
Ze Strmilova jsme zase nabírali výšku a podle Dvoreckého potoka se soukali na Moravu, silnici za kopcem napravo od nás už střežil někdejší zemský kámen. Snad každá vesnice tu má svůj rybník, jen mlýny, jež tu kdysi vesele klapávaly, se vesměs proměnily v penziony. Půvabem oplývala i jména vesniček, postupně jsme projeli Zahrádky, Doubravu a Duběnky, jen závěrečný Býkovec to trochu kazil, ale aspoň se rozkládal pod Stříbrným vrchem. Jen ten už nás dělil od samotného masivu Javořice, odbočku na hřeben jsme našli v mapě a po chvíli tápání i v terénu za krámkem se zbožím domácím i koloniálním v Kališti. Jeho služby i pohostinnou lavičku ve stínu lípy před ním jsme využili k doplnění zásob a k lehké svačině, řešíce tak nedostatek zájezdních hostinců v kraji, jinak ovšem mlékem a strdím oplývajícím. Přes pole a louky se kroutila cesta k hájovně, pak už nás pohltily temné hvozdy, leč na pevném povrchu výškové metry rychle přibývaly. Na chvíli jsme se zastavili u Studánky Páně, kde se za časů protireformace shromažďovali evangelíci k tajným bohoslužbám. Při jedné z nich byli zaskočeni vojáky právě ve chvíli přijímání z kalicha, který kněz při útěku podle pověsti odhodil do studánky, aby nepadl pronásledovatelům do rukou, na paměť incidentu se tu konají každoroční vzpomínková shromáždění.

Hora plná překvapení
Úzká silnička se klikatí až na vrchol Javořice, posledních pár metrů před ním vám ale cestu přehradí plot a brána ohrady televizního vysílače. Jako náhradní vrchol pro turisty funguje stranou u cesty k Míchově skále hromada kamení, v níž vetknutá tabule hlásá jméno hory a výškovou kótu. Dál jsme se vydali napříč vrstevnicemi po zelené značce z Javořice dolů, jen málo chybělo a přehlédli jsme i odbočku k osamělé věži Míchovy skály. Málem jsme se tak připravili o jedinou vyhlídku do kraje, která se na celé rozlehlé, ale dobře zalesněné hoře najde, stačí tu jen na chvíli opřít kola, trochu si zašplhat a pak se už jen kochat. Kamenné vdolky jsou i geologickou raritou, což si přečtete na informačním panelu, stejně jako bajku o posledním uloveném vlkovi na Vysočině.

Trosky a zříceniny cestou zpátky do Čech
U Velkopařezitého rybníka si konečně přišly na své i naše kručící útroby. Komu by k nasycení nestačil bufet ve srubu u silnice, může se vydat do restaurace vedle v kempu. Po sjezdu z Javořice jsme se tu posilnili na zpáteční cestu, čekalo nás ještě hezkých pár kilometrů a zdaleka ne všechny z kopce. V Řásné jsme se otočili k jihu, do Mrákotína proslulého žulovými lomy, ze kterých pochází i obelisk na třetím nádvoří Pražského hradu. Z Javořice se sem dá dojet i po turistických stezkách přes zříceninu Štamberka, cesta je to ale značně krušná a drncavá, z hradu vypáleného už husity se mnoho nezachovalo. Ve Volfířově jsme konečně nabrali správný západní kurz k domovu, po chvíli jsme ale silnici vyměnili za polní cestu a přes les zamířili k Lipnickému potoku, v Markvarci se zastavili na starém židovském hřbitově a po pár kilometrech nás už čekal Český Rudolec. Někdejší vodní tvrz tu po požáru přestavěli ve stylu anglické tudorovské gotiky na zámek tak povedený, že mu začali říkat Malá Hluboká. Po poslední válce ho postupně dvakrát vykradli, znárodnili a do péče zemědělců svěřili, posléze zase zprivatizovali, podle toho dnes vypadá, nezachránilo ho ani jmenování národní kulturní památkou. Při naší návštěvě povstával z trosek sousední gotický kostel, ale zda se bývalá krása vrátí i zámku, je ve hvězdách, respektive v rukou majitelů, kteří nyní o památku pečují.

Zpátky v České Kanadě
Vzít to z Rudolce přes Matějov a Rožnov, byl by okruh zpátky do Hůrek uzavřen našup, stačilo přešlapat jeden kopec, lákavější ale byla o něco delší a hrbatější cesta kolem Landštejna. Mohutný starý hrad pánů z Růže, střežící od románských časů trojmezí Čech, Moravy a Rakouska, nebyl ale jedinou atrakcí prodloužené trasy. Než jsme se z jeho hlavní věže rozhlédli daleko do kraje, stihli jsme i prohlídku Starého Města pod Landštejnem, jež se svým přívlastkem honosí naprosto oprávněně, městská práva získalo už v 15. století, ze stejné doby je i gotický kostel, a jen o něco mladší kamenný most vedle. Po Landštejnu následovalo opevnění podstatně mladší, stačilo jen na chvíli odbočit pod Jelením vrchem ze silnice a dostali jsme se na linii betonových pevnůstek budovaných ve třicátých letech minulého století na obranu Československa před hrozící německou agresí. Poslední zastávkou byl barokní kostel, součást někdejšího kláštera paulánů, jehož pohnutá historie leccos napovídá o naší minulosti. Založen 1501, už v roce 1533 vypálen, 1626 obnoven, 1785 zrušen, co zbylo, zbouralo se v padesátých letech minulého století, zůstal jen kostel a tajemné katakomby pod ním. Nechtíce ztratit výšku, nechali jsme si ujít sjezd pod kamenný viadukt u Albeře, kde staré parní lokomotivy jindřichohradecké úzkorozchodky žíznivě nasávaly vodu čerpanou z potoka pod ním. Rychlý asfalt silnice jsme zaměnili za náročný terén polní cesty k chatám u rybníka, a o chvíli později se na vlastní kůži přesvědčili, že vesnice za ním se rozhodně nejmenuje Blato bezdůvodně. Naštěstí tam mají příjemný hostinec s letní teráskou u písečné pláže dalšího rybníka, kde jsme spojili příjemné s užitečným, lehké občerstvení s očistou našich ořů; posledních pár kilometrů po rovině do cíle pak už bylo pro nás hračkou.

Text: Vladimír Pustina Foto: autor a Jaroslav Horák