Ostrava

Na průjezd Ostravou jsem se příliš netěšil, nemaje tušení, nakolik se v posledních letech někdejší ocelové srdce republiky změnilo. Po útlumu těžby uhlí a výroby železa se jedna část zdejšího průmyslového komplexu dostala až na seznam Evropského kulturního dědictví a celé město nabízí spoustu zajímavých architektonických i unikátních industriálních památek, ale i podstatně víc zeleně a méně kouře než dřív.

Od Lučiny k Ostravici
Coby město založené na soutoku čtyř řek u nás proslula Plzeň, ale už málokdo ví, že stejně je na tom i Ostrava. Do Odry se tu postupně vlévá Opava a Ostravice, kterou přímo pod Slezskoostravským hradem posilují vody Lučiny. V kempu na jejím břehu, u Žermanické přehrady, jsme ráno bourali stany, přes den nás čekal pohled na všechny tři soutoky, a další nocleh jsme plánovali v rekreačním areálu u Hlučína, v někdejší pískovně zatopené řekou Opavou. Pár kilometrů vzdušnou čarou, vlastně jen z jednoho konce Ostravy na druhý, ale časově trasa náramně našláplá díky spoustě atrakcí, jež nás tu čekaly. A to jsme samozřejmě zdaleka nestihli všechno, chtít si prohlédnout vše, co je tu zajímavého, byly by i tři dny málo. K cestě do města jsme si vybrali značenou cyklotrasu, která nás dovedla od Lučiny k Ostravici přes Sedliště, starobylou ves, pyšnící se dřevěným kostelem s mohutnou, čtyřpatrovou věží. K řece jsme pak sjížděli hornickými bouřemi zmítaným Paskovem, silničkou přímo k důlnímu komplexu, za nákladovým nádražím jsme se motali spletí všemožných trubkovodů a podivných smetišť, patřičně prorostlých roštím a býlím; ale už o kousek dál bylo líp, až do Kunčic jsme sledovali tok Ostravice po příjemné cyklostezce.

Bludný balvan a systém ostravských cyklotras
V Kunčicích nás dovedla k největšímu bludnému balvanu u nás, který si tu kdysi odložil znavený ledovec, netuše, že jednou nebude moc chybět, aby se kámen octl v základech jedné z ikon poválečné budovatelské éry, Nové Huti Klementa Gottwalda. Naštěstí sedmnáctitunového tuláka mládežníci při stavbě správně identifikovali, vykopali a usadili na betonový podstavec před jižní bránu hutního komplexu. Cyklotrasa u něj ale končí, a, cyklisto, poraď si, jak umíš. Nechtíce riskovat cestu kolmo po různých čtyřproudových obchvatech a podobných silničních lahůdkách, vrátili jsme se k mostu přes Ostravici a z Hrabůvky si to namířili do centra Moravské Ostravy. Jednotlivé městské cyklotrasy tu mají rozlišené velkými písmeny abecedy, pokud se ale netrefíte k rozcestníku na začátku či konci, nemáte tušení, kam jedete. Putování tak trochu připomínalo stalingradskou bitvu, s mapou v ruce jsme se probíjeli dům od domu, ale k cíli, bývalým Vítkovickým železárnám, jsme nakonec šťastně dorazili.

Ostravské Hradčany
Nevynechte národní kulturní památku, důl Hlubina, vysoké pece a koksovny Vítkovických železáren. Z bývalého plynojemu je úžasná koncertní síň, někdejší energetická centrála se zase změnila v interaktivní muzeum. Na exkurzi, podstatně se lišící od těch z časů reálného socialismu, jsme se tam při cestě Ostravou vydali i my. Kola zůstala pod dozorem hned u brány v Místecké ulici, jen kousek od historického centra Moravské Ostravy, v bývalých šatnách jsme naše helmy vyměnili za havířské a s průvodcem vyrazili na prohlídku komplexu, kterému se tu přezdívá Ostravské Hradčany. Největšímu zájmu se v nich těší Vítkovická katedrála neboli Vysoká pec číslo jedna, naštěstí pro nás už léta vyhaslá. Po prohlídce těžní věže, strojovny, koksovny a ohřívačů větru nás totiž naložili do nákladního výtahu, kterým se do pece vozila vsádka, nahoře jsme ovšem nebyli vyklopeni do jejích bezedných útrob, ale pozváni na servisní ochozy. Ty umožňují z výšky nejen důkladnou obhlídku celých železáren, ale i úžasný letecký pohled na Ostravu a daleký výhled do kraje, kde panorama okolních hor začíná beskydskými vršky s majestátní Lysou horou v čele, a pokračuje přes Oderské vrchy až k Jeseníkům. Stejně skvostný výhled poskytuje na opačné straně starého města vyhlídková věž Nové ostravské radnice, která tu ale stojí už od roku 1930, kdy nahoře poprvé zavlála československá vlajka. Tu za protektorátu vystřídala neonová svastika, poté rudá hvězda a dnes symbol moderních časů, obří anténa. Také tady vás do třiasedmdesáti­metrové výšky vyvezou výtahem, pokud ale trváte na sportovním výkonu, musíte počkat na Dny evropského dědictví či Mezinárodní den památek; jen dvakrát do roka se otevírají i schody pro pěší.

Propadlý hrad a funkční model sopky
Mezi Vítkovickou pecí a Novou radnicí jsme na kolech stihli kromě historického centra ještě výstaviště na Černé louce, s nímž těsně sousedí areál Miniuni, kolekce miniatur významných evropských budov, jimž vévodí dvanáctimetrová Eiffelovka; snadno se tedy dopočítáte, že všechny stavby i vláček, proplétající se kolem, jsou v měřítku 1:25. Další zastávkou byl protější Slezskoostravský hrad nad soutokem Lučiny a Ostravice, nejstarší dochovaná světská památka v Ostravě, založená ve 13. století polskou královskou dynastií Piastovců. Od těch dob se hrad sice v důsledku poddolování o šestnáct metrů propadl, ale po rozsáhlé rekonstrukci je zas oblíbeným cílem místních i turistů, jen musíte sáhnout hlouběji do kapsy. My ještě prošli dovnitř zadarmo hradní bránou; ta je ale dnes zamčená a v nově otevřeném vstupním areálu vám hezky provětrají peněženku. Od hradu jsme absolvovali krátký okruh s aspoň jedním malým výšlapem, po žluté značce na haldu Emu. Tady se musíte přesně držet vyznačené trasy, jediný krok za lepším výhledem přes dřevěný plůtek stačí k nadechnutí se sirného závanu z útrob uvnitř stále žhnoucí hory, nikde u nás to nečpí peklem jako tady, na malé ostravské Etně, navršené možná vůči originálu ve stejném měřítku jako modely v Miniuni. Při sjezdu z haldy si přijdou na své milovníci největšího českého génia a jeho divadelních her, jede se totiž kolem kované brány zaniklého dolu Terezka, po nějakou dobu přejmenovaného na Petra Bezruče, jak správně vyvěštil z rozhicované trouby cimrmanovský vizionář. Krátký okruh Slezskou Ostravou se uzavřel u zdejší secesní radnice, jen o málo starší, zato o hodně menší a hezčí, než je za vodou ta Nová, magistrátní. U mostu zpátky na Moravu je na podstavci k vidění coby klasický památník osvobození starý tank, sice ruský, ale v barvách našeho armádního sboru; jen o kousek dál na Bazalech se často válčí dodnes, hlavní stan tu mají fanoušci Baníku.

Od soutoku k soutoku
Za mostem se jede rovně zpátky do centra, jukli jsme tam ještě do proslulé Stodolní ulice, plné klubů, barů a zábavních restaurací. Legenda praví, že New York a Stodolní nikdy nespí, leč v horkém letním odpoledni tu klimbalo úplně všechno, včetně toulavých psů a koček. Udělali jsme čelem vzad a kolem magistrátu se vrátili k cyklostezce podél Ostravice, kde byl naopak provoz velice čilý. Stezka se o pár kilometrů dál vrací na pravý břeh do Hrušova a mezi dálnicí a železničním koridorem strategicky kličkuje k Landeku, volnočasovému areálu nad soutokem Odry a Ostravice. Z bývalého černouhelného dolu Anselm vzniklo největší hornické muzeum u nás, jednotlivé expozice představují vývoj těžby uhlí na Ostravsku i báňské záchranářství, v původní kleci tu sfáráte do podzemních štol, svezete se důlním vláčkem a na zapřisáhlého nepřítele uhlobaronů i jeho duchovní dceru Maryčku Magdonovu zavzpomínáte v pravé hornické krčmě Harendě. Vrch Landek má i bohatou prehistorickou minulost, s mamuty se tu honili Kopčem a Veverčák, při vykopávkách se našla jediná štíhlá Venuše v celé Evropě, ideál ženské krásy v Hornomoravském úvalu evidentně o hodně předběhl svou dobu, o vysoké životní úrovni tehdejších obyvatel svědčí i ohniště, kde se už před pětadvaceti tisíci lety topilo černým uhlím. Cyklostezka se za Landekem drží Odry, kousek před Svinovem se dojede k ústí Opavy, proti jejímu proudu jsme pak pokračovali až do kempu v bývalé pískovně u Hlučína. Stany jsme stavěli přímo u jezera, do vody to bylo jen pár kroků a večerní koupel nás zbavila prachu i potu z dlouhého a náročného dne v Ostravě. t už jen u kiosku s hambáčem a lahváčem.

Text a foto: Vladimír Pustina